UMĚLECKÉ ZAČÁTKY

Výtvarné nadání projevoval Frank Malina již  v mládí. Nejprve rád kreslil, později při studiu si vydělával technickými ilustracemi pro různé vědecké publikace a po válce se učil malovat u novozélandského malíře R. Westona.  Od  té doby se snažil, jaksi na okraji své hlavní vědecké činnosti, přenášet své myšlenky a představy, inspirované světem moderní vědy do řeči vizuálních obrazů a plastických forem. Záhy však poznal, že dosavadní klasické malířské techniky nejsou dostatečně vhodným prostředkem pro tlumočení zážitků a představ zcela jiného řádu, než jimi byly dosud vyjadřovány.

PROVAZOVÁ DÍLA-MOIRÉ EFEKT

Prvním Malinovým krokem  na cestě k novému umění bylo, že odložil štětce, barvy a plátna a pokusil se o vytvoření obrazu, či spíše závěsného objektu z nových, netradičních materiálů. Zpočátku používal provazů, drátů a kabelů, z nichž splétal geometrické konstrukce před plošným, neutrálním pozadím. Tyto konstrukce později nahradil rytmicky ortogonálně kolorovanou drátěnou síťkou, na níž vytvářel zvlněné lineární obrazce z protínajících se kovových lanek. V roce 1954 zkonstruoval Malina řadu objektů, založených na využití moiré efektu, který je dnes jednou z hlavních technik optického umění. Tento efekt vznikal při pohybu divákova oka před dvěma na sobě položenými jemnými mřížkami, na nichž se objevovaly neustále se proměňující dynamické obrazce. Malina tak poprvé uvedl do svých objektů pohyb, ovšem nikoliv ještě reálný-mechanický, nýbrž virtuální-optický.

ELEKTROOBRAZY

Krátce nato vzniká další série objektů, tzv. elektromaleb, do nichž Malina zavádí skutečné světlo, které jako fixní a permanentní zdroj zezadu prosvěcuje transparentní konstrukce z kovových sítí a drátů. Tak se v jeho díle objevily dva, stále ještě izolované základní prvky budoucího systému-světlo a pohyb. Nyní šlo o to je spojit. První pokus o jejich syntézu uskutečnil použitím tepelných vypínačů, které střídavě zapínaly a zhášely žárovky, prosvětlující mřížkové konstrukce, jejichž podoba se v rytmických intervalech neustále proměňovala. Těmito díly, jež se realizovala v čase a měla proměnlivou světelnou i kompoziční strukturu, překročil Malina práh tradičního umění a stanul na počátku své kinetické tvorby.

SYSTÉM LUMIDYNE

Začal uvažovat o nové, vhodnější metodě, která by mu umožnila dosáhnout plynulého spojení světla a pohybu a jež by poskytla mnohem bohatší možnosti uplatnění jeho imaginace. Výsledkem těchto dalších zkoušek a úvah byl zcela nový kinetický systém, který Malina nazval lumidyne.Technická konstrukce lumidynů je kupodivu velmi jednoduchá a prostá. Na zadní stěně této skříně jsou umístěny statické světelné zdroje-zářivkové trubice a svíčkové žárovky. Před nimi se pohybuje několik kotoučů, poháněných tichým elektromotorkem průměrnou rychlostí jedné otáčky za minutu. Tyto kotouče/rotory/ z plexiskla  jsou pokryty různě silnými vrstvami barevných skvrn a ploch. Světlo, které jimi prochází, dopadá na průsvitnou desku/stator/ na níž je namalována základní barevná kompozice, určující výslednou podobu obrazu. Před statorem je umístěna matná projekční plocha/difusor/ na níž dochází ke konečné syntéze světla, barvy a pohybu. Celý systém funguje tak, že bílé světlo žárovek se zbarvuje nejprve při průchodu otáčejícím se rotorem, pak se mixuje s dalšími barvami na statoru a nakonec dopadá na matnici, na níž vytváří vibrující barevné obrazce, jejichž základní kompozice zůstává v podstatě stejná a mění se jenom v obrysech, barvách, světelné intenzitě a drobných stmívajících se a opět se rozsvěcujících detailech. Umožňuje tedy autorovi plnou kontrolu tvůrčího záměru a zároveň mu nabízí neomezenou svobodu výrazu i volby konkrétního námětu.Ve většině svých luminodynamických obrazů Malina totiž profituje ze svých hlubokých znalostí astronomie, fyziky a dalších vědních oborů, jejichž jednotlivé fenomeny se mu stávají námětem zobrazení. Jeho kinetické obrazy hvězdných konstelací, galaxií, mozkových vln, molekul atd. mají mimořádnou evokativní sílu právě proto, že zachycují tyto skutečnosti v jejich nejvlastnější podstatě, to je v neustálé změně a pohybu.

SYSTÉM REFLECTODYNE

Po mnoha nových experimentech vzniká  v jeho ateliéru na začátku šedesátých let další systém-reflectodyne, založený na zcela jiném technickém principu než lumidyne, ačkoliv vnější podoba samého objektu zůstává táž. V ploché skříni s velkou průčelní projekční plochou jsou umístěny na jedné straně světelné zdroje, jejichž světlo prochází otáčejícím se barevným diskem a dopadá na rotující aluminiové konstrukce s nepravidelným, jakoby pomačkaným povrchem, který je odráží na transparentní projekční desku. Na ní pak vznikají neustále se měnící a pohybující lyrické světelné férie.Ve srovnání s imaginativní povahou lumidynů, jsou reflectodyny spíše abstraktnější, nemají pevnou kompozici, nýbrž neustále proměňují tvarovou i barevně světelnou podobu a také jejich vazby ke konkrétním obsahům jsou mnohem volnější. 

SYSTÉM POLARIDYNE

Třetí z Malinových systémů-polarizační systém je založen, jak už napovídá název, na promítání polarizovaného světla, které kontinuálně mění barevné a světelné hodnoty pevné kompoziční osnovy. Slouží mu především k vyjádření geometrických témat a matematických vztahů nebo pravidelných cyklických pohybů.

 

Dr. František Šmejkal, vybráno z článku „Předchůdci a předpoklady kinetismu“ publikovaném v časopise „Acta Scaenografica“ ročník 6, číslo 11 (1966)

Více info, databáze děl a výstav F.Maliny na:  www.olats.org/pionniers/malina/bdd/oeuvres.php

FRANK MALINA PŘI PRÁCI

FRANK MALINA V ATELIÉRU

MALINŮV DŮM DNES